Tádžických 230
Občas se člověk snaží vyhnout se zbytečnému nebezpečí, aby se to něj v zápětí dostal úplně jinudy.
Krátce po mém rozhodnutí neprojíždět Afghánistán, kde po odchodu Američanů opět vládl Taliban, jsem tvrdl na hostelu v Dushanbe a čekal na letadlo. V hlavním městě Tádžikistánu nebylo příliš mnoho k vidění a tak jsem přemýtal o událostech posledních dní.
Projížďka Vachánským koridorem byla bizarní směsicí nesouvisejících událostí. Kdysi tímto údolím vedla hedvábná stezka a pravděpodobně tudy přešel i Marco Polo na své cestě do Číny. Dnes je koridor polozapomenutou pustinou na pomezí Číny, Tádžikistánu a Afghánistánu. Poprvé jsem tu spal přímo v autobusu společně s cestujícími i řidičem. Trochu jsme připomínali smečku vlků uprostřed zimy. Navštívil jsem místní svatbu ale zaráželo mě, jak je ženich chladný a vůbec neoslavuje. Kazdý den jsem pozoroval projíždějící ozbrojence Talibanu na druhé straně řeky a jejich pickupy s těžkými kulomety. I na Tádžické straně pochodovaly celé skupiny ozbrojenců.
Přestože jsem byl Evropan ve střední Asii, nostalgicky jsem si notoval s místním hotelníkem, jak jsme kdysi společně bývali jedno sovětské impérium. A to jsem se narodil až po jeho rozpadu. Jel jsem stopem s ruskou expedicí která mě večer opila vodkou do němoty. Cestou zpátky jsem pro změnu stopnul Amerického velvyslance který mě vzal na oběd a jehož terénní vůz měl vyhřívané sedačky i vzadu. Do Afghánistánu, postrachu všech turistů jsem se ale neodvážil. Kromě rizika únosu to obnášelo i větší finanční úplatek a trmácení po úřadech. Přeletím ho tedy a budu pokračovat Pákistánem.
V duchu jsem si nádával do sraba když mě někdo v hostelu poprosil abych posunul nějakou lampu stranou. Sotva jsem se jí dotkl, projela mi z levé ruky do pravé silná vibrace. Pár vteřin jsem koukal jako tele a zpracovával skutečnost, že jsem se teď na chvíli stal součástí místní elektrické sítě. Bylo legrační a zároveň trochu depresivní, že si nikdo ničeho nevšiml a všichni si dál hleděli svého. K naježeným vlasům se přidal pocit aritmie srdce a nepravidlené dýchání. Zmocnila se mě nejistota a nepříjemný pocit. Nebyl jsem si jistý jak moc je to vážné. Ale za hodinu jedu na letiště, to tu mám teď shánět doktora?
V této situaci obvykle napíšu kamarádovi Viktorovi. Většinou se chodíme jeden druhému vybrečet když nás odpálkuje nějaká holka. Zavolali jsme si ale vlastně jsem nevěděl co po něm chci. Nejspíš jen útěchu a politovat. Začal mi předčítat co mu internet našel, takže jsem si vyslechl výčet katastrofických vnitřních zranení srdce, cév a nervové soustavy. Řekl jsem mu že jedu na letiště a kdyžtak umřu v letadle. Oba jsme se ironicky chechtali a vysmívali se situaci. To mě uklidnilo.
Z obavy o bezpečí jsem se vyhnul po zuby ozbrojeným Talibancům aby mě pak málem zabila lampa. Než se letadlo odlepilo od země, aritmie ustala a já jsem věděl, že můžu pokračovat dál.