Kostarické dobrodružství

„Když uvidíš jaguára, neutíkej,“ radil mi taxikář. Věděl jsem, že si nedělá legraci. Pumy tady napadají lidi běžně.

Ani nevím, jak mě napadlo přejít z Monteverde do La Fortuny pěšky. Občas mám tendence hazardovat se životem a v pětadvaceti má asi každý pocit, že je nesmrtelný. Nakonec mi deset kilometrů kostarickou džunglí nepřišlo moc, zvlášť když objížďka autobusem měla trvat celý den.

Pobýval jsem ve střední Americe už pár měsíců jako digitální nomád a místní poměry jsem celkem znal. Nebo jsem si to aspoň myslel. Obyvatelé Monteverde tvrdili, že přechod možný je, jen tam pár let nikdo nešel. Snad jen ty rady od taxikáře mi zasely pochybnosti do hlavy.

Pršelo, což ostatně na Kostarice skoro pořád. Cesta byla široká a měla krásný výhled na jezero Arenal, kam se musím dostat. Zatím se zdálo jako hračka. Jenže cesta se začala zužovat, až se změnila v koryto potoka, a nakonec se vytratilo i to málo, co z něj zbývalo. Snažil jsem se sejít do údolí a následovat řeku, která ústí do jezera.

Procházka po pěšině se brzy změnila v prodírání se džunglí holýma rukama. Nějak mě nenapadlo vzít si mačetu.

Chvíli to byla zábava, připadal jsem si jako španělský conquistador. Eldorádo mě ale nečekalo. Postupoval jsem sto metrů za hodinu a od zápěstí po lokty jsem měl škrábance do krve od trnité vegetace.

Na místě, kde podle offline map měl být brod, jsem našel divokou řeku, která byla sotva sjízdná na raftu, natož na přebrodění bez vybavení. Alternativou bylo šplhání do prudkého, bahnitého srázu. Ten byl přeci jen přívětivější – i s tou hadí kůží na úpatí. Boty i oblečení začínaly být prosáklé bahnem, ale v přívalu adrenalinu a soustředění jsem to nevnímal. Stejně jako hlad nebo žízeň. Všechny potřeby se pomalu redukovaly až na tu poslední. Tedy přežít.

Za srázem bylo klesání mírné a vegetace řidší. Našla mě zapomenutá pěšina a vedla mě z džungle ven. Zanedlouho mě na louce přivítalo několik krav. Byl jsem na druhé straně a trochu se mi ulevilo. Největší trable ale měly teprve přijít.

Řeka se stáčela napříč loukou a tvořila soutok s druhou řekou. Tady už nešlo pokračovat suchou nohou ani kdybych ještě nějakou měl. Na druhé straně už mě lákala výrazná cesta místního farmáře a snad i náznak stavení někde v dálce.

Ale všechny pokusy řeku přebrodit byly marné. Ani s improvizovanými holemi pro stabilitu jsem se nedostal dál než metr, kde už jsem měl vody po pás. Proud byl i na úplném okraji řeky dost silný. Začal mě trápit firemní notebook v batohu. Jestli ho utopím, moje digitální nomádství skončí. Ale řeka vyhrožovala i ztrátou života, nejen životního stylu. Nemohl jsem dál a doufal, že si farmář přijde dobytek zkontrolovat. Jenže nikdo nešel ani neodpovídal na volání.

Uvelebil jsem se a snědl svou konzervu a sladkou tyčinku a u toho přemítal, co dál. Přes řeku to nešlo, o signálu na telefonu nebo internetu nemluvě. Vrátit se zpátky? Takový kousíček od cíle? Celou tou šílenou džunglí? Určitě ne.

Nabízelo se přebrodit mírnější přítok, na jeho druhém konci ale nebyla vytoužená cesta, naopak další ostrý bahnitý sráz. Přiznám se, že moje vůle i rozvaha se dostávaly pod velký tlak, přesto jsem nepanikařil. Vlastně jsem to miloval. To je odpověď na tu otázku, proč jsem se vůbec vypravil. Já se do té situace i pod ten tlak dostat chtěl.

Začínalo se stmívat a s temnotou skončily jakékoliv další pokusy. Noc byla nekonečná, ale krásná a plná jasně zářících hvězd. Zaplaťpánbůh, za celou noc nezapršelo a mě nehrozilo podchlazení. Ani ten jaguár se neobjevil, jen na mě ze tmy sem tam vykoukla hlava funícího vola. Bloudil jsem v myšlenkách a nechal se hypnotizovat oblohou. Co bude, až se rozední?

Nakonec mě farmář ráno přece jen objevil. Nechápavě zíral a mával. Přivedl dva koně a já, navzdory všem příkořím, překročil řeku suchou nohou na hřbetu koně, který byl sám v řece po břicho. Nikaragujec se hodně divil a vyptával se, jak jsem se tam vlastně dostal.

Když jsem lámanou španělštinou vysvětlil odkud jsem přešel, uznale prohlásil, že jsem si udělal pěkné dobrodružství. Dal jsem mu zbytky své hotovosti jako projev díku. Vždyť šlo jenom o život.

Zbytek cesty mi přišel až euforicky krásný a snadný. Pochodoval jsem nadšeně po kotníky v bahně a v botách mi čvachtalo. Jakmile jsem dorazil k silnici, zvedl jsem palec a první projíždějící pick-up mě svezl na korbě. V mém stavu by bylo nevhodné sedat si na sedačku.

Zanedlouho už jsem byl na kraji La Fortuny a veškerý adrenalin začal opadat. Instinkty přežití ustoupily a přišlo bolestivé vystřízlivění ze všech vyplavených hormonů. Byl jsem naprosto semletý džunglí, mokrý, špinavý a unavený. Kapky bahna jsem měl až za krkem. Nebyl jsem schopný si ani oloupat pomeranč, šťáva z kůry se mi vpíjela snad do všech škrábanců na rukou.

Seděl jsem v hostelu u malého stolku pro dva a přisedla si ke mně úplně cizí dívka. Dala se se mnou do řeči. Byla to půvabná Kanaďanka, čistá, upravená a v naprostém kontrastu se mnou. Když mluvila, dívala se mi do očí a naprosto ignorovala můj otřesný stav.

Večer, po západu slunce, když už jsem byl konečně čistý, mě odměnila tím nejsladším polibkem. Nikdy jsem se necítil víc naživu.