Z pod mostu ke smetánce

Covid byl pro většinu lidí nešťastným obdobím v izolaci ale pro jiné velkou příležitostí. Patřil jsem do té druhé skupiny a to přesto, že jsem nevyráběl vakcíny ani roušky. Jako ajťák s benevolentním šéfem jsem mohl pracovat na dálku a na radu svého švagra jsem se odstěhoval na Madeiru. Tenkrát na začátku covidu nebyla zdaleka tak profláknutá jako je dneska a bylo to malé území svobody v jinak šíleném a hysterickém světě.

Většinu zimy jsem trávil ve Funchalu, kde je přijatelné počasí celoročně ale občas jsem se vypravil na tichý a vylidněný sever. Různých levád a vodopádů k objevování bylo na ostrově nespočet a rád jsem bivakoval v přírodě. Při jednom výletu mě zastihl prudký liják před kterým jsem se skryl pod silničním mostem. V zimě na severní části ostrova nefungují žádné restaurace ani ubytování a protože jsem byl lakomec dát peníze za taxík do Funchalu a na poslední chvíli hledat ubytování, uvelebil jsem se tam. Pod mostem jsem spal poprvé ale nepřišlo mi to tak zlé. Žádné nepříjemné pachy ani bezdomovci a byl jsem dobře chránený před nepřízní počasí. V noci mě rušil pouze vřískot zápasících koček. Když jsem zvedl hlavu abych se podíval, boj ustal a roztomilé šelmy vyjeveně zíraly zpátky na mě.

Pár dní na to jsem si šťastnou náhodou přes WhatsAppovou skupinu dojednal přechodné, týdenní ale levné ubytování v jakémsi domě s dalšími digitálními nomády. Ukázalo se, že jde o partu snobů ve vyšňořené vile. Takže já, lakomec co nedá pár euro za taxík, kulturní barbar co spí pod mostem teď budu bydlet s evropskou smetánkou. Shodou okolností jsem podědil ten největší pokoj v domě s vlastním balkónem přímo nad bazénem, soukromou koupelnou a manželskou postelí s nebesy. K filmově dokonalému kontrastu mi chyběl jen vlastní sluha.

Trvalo jen pár minut, než jsem začal pociťovat jak moc sem nepatřím. Ženy na vile byly upřímně přátelské a vítaly novou tvář. Mezi muži ale panuje přísná hierarchie a s místním lídrem jsme si vůbec nesedli. Přestože jsme si měli jako ajťáci i technicky co říct, a nezdálo se, že by mnou vysloveně pohrdal, cítil jsem faleš a akutní nesounáležitost. Týden tady bude až až.

Mým jediným opravdovým přítelem na vile byl katarčan Julian. S ním jsme jednou společně zachránili jednu francouzskou turistku. Nejprve jsme ji chudinku brutálně vytroubili, než nám došlo že se v nevýkonném autě není schopná rozjet do prudkého kopce a tutíž blokuje silnici nechtěně. Přestože jsem byl bos, nabídl jsem se, že to odřídím zatímco se na mě Julian lišácky šklebil.

Završením týdne byla zakázaná covid house-party. Nejspíš jsem i tam působil jako přízrak a někdo, kdo je tam vlastně omylem. Nejsem příliš dobrý chameleon. Byl jsem tedy především pozorovatel zatímco okolo prohíbalo všechno možné. Alkohol, drogy, salta do bazénu, twerkování a pak tichá čtvrthodinka plná napětí zatímco okolo projížděla policie. Postel s nebesy nakonec udělala dobrou službu, jelikož se do ní uvelebily tři francouzské dívky. Žádná z nich nemohla říct ani popel, když jsem se já potom uvelebil mezi ty dvě hezčí. Byla to přece moje postel. Pokud jste kontaktní, čtyři lidi na manželské posteli pro vás nebudou ničím neobvyklým. Přestože jsem věděl, že je to marné, na jednu jsem to zkusil a byl odpálkován nonšalantním tónem o tom jak má přítele.

Druhý den už se všichni balili aby odletěli nebo se přeskupily v jiných vilách. Skupina v této sestavě byla v posledním tažení. Jak jsem se později dozvěděl od původního obyvatele prezidentského pokoje, nabídl mi ho právě proto, že se tam příliš necítil. Ale všechno zlé je pro něco dobré a myšlenka pronájmu vily pro komunitní bydlení se mi velmi zalíbila. Později jsem se spřítelil s několika krajany a zorganizoval vlastní vilu s československým kolektivem. Ale tentokrát jsem byl lídrem já i se všemi výsadami a to období patří mezi nejlepší jaká jsem v životě zažil. Ale to už je jiný příběh.